Milosrdný Samařan

Am 5, 14-15
Ko 1, 1-14
ev. Lk 10, 25-37

B+S,
milosrdný Samařan z Ježíšova podobenství zaznamenaného jenom u evangelisty Lukáše, se bezesporu řadí mezi nejznámější novozákonní postavy. Na zmiňovaném oslu, na kterého vložil zbitého muže, vešel nejenom do bible, ale odtud i do širokého povědomí lidí, kteří jindy mají problém cokoliv si ze svatých Písem vybavit, v případě milosrdného Samařana se však chápavě uhodí do čela a řeknou nahlas či potichu: „Ale to přece znám, to už jsem slyšel…“ I my – lid kostelní s pravidelností vysedávající na svých místech pod kazatelnou, vnímáme tuto historku jako blízkou a dobře známou. Srdce mi plesá, mám-li, (pokolikáté už?), vykládat tak důvěrně známý a mnohokrát citovaný a zpracovávaný biblický text. Vracím se k nim jako domů, jako někam, kde to dobře znám a kde na mě všechno dýchá důvěrnou blízkostí. Téměř za každým slovem si vybavuji nějakou myšlenku, vzpomínku, dojem, jako když doma po stopadesáté znovu a znovu berete do ruky hrnek na ranní kávu. Potom se však na něj dlouze zadíváte a všimnete si na něm něčeho, co jste až doposud přehlíželi. Takovou vlastnost často mají i důvěrně známé biblické texty. Myslíte, že už na nich nic neobjevíte, a ony vás přesto znovu překvapí něčím novým. Ani se nedivím, že i u důvěrně známého Samařana, obdařeného přívlastkem milosrdný, toto i u mě opět zafungovalo. Až doposud jsem se ve svých výkladech vždycky soustředil na obsah podobenství, na jednotlivé atributy v něm obsažené. Rozebíral jsem toto podobenství po vzoru alegorie, jindy se soustředil na motiv překročení bariér k druhým lidem. Potom se zase moje pozornost zaměřila na úvod k podobenství, které je vlastně vyústěním rozhovoru mezi Ježíšem a zákoníkem, který zde dostává od Krista dvojpřikázání lásky: k Bohu a bližnímu. Při všech těchto důležitých věcech mi až doposud unikaly dvě další souvislosti z počátku a konce biblického textu, o které se teď s vámi podělím. Byl jsem na ně upozorněn jeho výkladem z pera novozákonního teologa Františka Kováře. Obsah rozhovoru mezi Ježíšem a židovským zákoníkem, který se na něho obrátil, aby ho zkoušel, jsem již sdělil. Ježíš mu říká požadavek dvojí lásky, ve které se má tříbit kvalita jeho víry, zbožnosti i schopnosti prokázat lásku. Miluj Boha a miluj bližního jako sám sebe. Zákoník po obdržení takové odpovědi jistě musel být spokojen: jím zkoušený obstál, správně odpověděl, dokonce i citoval ze Zákona. Pak ale nastává nečekaný zvrat. Až doposud jsem ho nevnímal a měl za to, že text bez jakéhokoliv přerušení plynule pokračuje k samotnému Ježíšovu podobenství. Tak tomu však není. Evangelista zaznamenává důležité slovo, které již řečené staví do poněkud jiného světla. Čekali bychom, že se dočteme o tom, že zákoník prostě položil v rámci svého zkoušení doplňující otázku, na které by si chtěl hlouběji ověřit, zdali zkoušený přesně porozuměl tématu, ale evangelista Lukáš uvádí pozoruhodné svědectví: říká, že zákoníkova otázka: „Kdo je můj bližní?“ byla položena proto, aby se zákoník ospravedlnil. Z čeho se chtěl ospravedlnit vyjde najevo záhy. Ježíš se totiž svým výkladem zcela určitě ve svém pronikavém vědomí dotkl něčeho, co musel už dřív tento muž vnímat jako svůj přítomný nedostatek a tím byl právě jeho postoj k druhým. Dokonce mě i napadlo, nebyl-li tento zákoník jedním z oněch dvou, či snad další člověk, který minul zbitého muže, aniž by mu prokázal službu milosrdenství? Mám totiž zato, že všechna Ježíšova podobenství vycházejí z reálných událostí, které se skutečně někdy a někde odehrály. Ježíš o nich díky svému podílu na Boží vševědoucnosti věděl, proto si je nemusel složitě vymýšlet jako líbivé obrazy k ilustraci svých myšlenek. Zákoníkova otázka položená Ježíšovi zní: „Kdo je můj bližní?“ Pokládá ji proto, aby se ospravedlnil, to znamená, že v jeho životě muselo být v této souvislosti něco, kde žádal své ospravedlnění, satisfakci za svůj minulý postoj. Za ten, který se týkal jeho vztahu k bližním. Následuje známý příběh o pomoci Samařana zraněnému poutníkovi, kterého předtím minuli kněz, i levita – další z chrámových služebníků. Možná tím třetím, kdo šel okolo a nezastavil, byl ten, kdo se nyní Ježíše zeptal: „A kdo je vlastně můj bližní?“ Ježíš své podobenství zakončuje překvapivě otázkou, kterou klade tomu, který se ho předtím ptal: „Kdo z těch tří byl bližním tomu, který upadl do rukou lupičů?“ Vzhledem k povaze první otázky bychom čekali, že se Ježíš zeptá, kdo z těch tří ukázal správnou odpověď na položenou otázku. To však Ježíš slyšet nechce. Ptá se, kdo byl bližním zbitého, ale vlastně se ptá: „Čí ty jsi bližní, člověče? Koho ty jsi bližní? Neptej se na to, kdo je tvůj bližní, ptej se, komu ty jsi bližním!“ Odpověď, ve které se musel zákoník vidět jako v zrcadle zněla: „Přeci Samařan, ten, který prokázal milosrdenství – ten byl nablízko člověku, který potřeboval jeho pomoc, nikoliv ty, který jsi ve své povýšenosti pokračoval dál v cestě.“ Možná si až důvěrně dobře rozpomenul na zbitého pocestného, kterého kdysi on sám viděl ležet u cesty a nechal ho být jeho osudu z důvodů, které si v tu chvíli ve své hlavě stanovil. Role se najednou obracejí. Zkoušející poznal, že sám byl vyzkoušen, ale u této zkoušky s Ježíšem nešlo o naučené fráze a definice. Šlo o něho samotného – o jeho postoj k druhým lidem a o schopnost lásky, prokázání milosrdenství a pomoci tam, kde je jí zapotřebí. Ale Ježíš neodsuzuje: „Jdi a jednej také tak,“ říká. To je přeci slovo naděje, příslib do budoucna, že i na mně se bude vztahovat Boží milost, pokud alespoň zlomek této milosti budu schopen projevit ve vztahu k člověku, který se mi v životě přihodí, připlete do cesty, postaví do mé blízkosti, aby skrze něho tříbil Bůh moji schopnost milovat.

Amen.

Kázání 22.7.2007 o VIII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích