Klopotné pachtění

Kz 2, 18-23
Ko 3, 1-10
ev. Lk 12, 13-23

B+S,
spor o dědictví, kterým je uvozeno Ježíšovo podobenství o boháči a stodolách, bývá velmi častou příčinou rozvratu mnoha rodinných společenství. Majetek dokáže rozdělovat za života, ale jeho moc sahá až za hrob. Tak tomu bylo od nepaměti a tak tomu je až do dnešních dnů, tedy přesněji řečeno od doby, kdy si člověk osvojil vlastnické právo a bude tomu tak nejspíš až do doby, kdy právo vlastnické přestane existovat. Nešlo však a nejde jenom o rozdělení a rozpad rodin. Dělení majetku bylo příčinou dělení států a národů, mnoha bratrovražedných konfliktů, lidé se dokázali kvůli majetku nenávidět v mnoha generacích. Ani výsada křesťanské víry nemusí zákonitě znamenat imunitu vůči majetkovým a vlastnickým sporům. Církev a lidé, kteří ji tvoří se až příliš často a jednoduše nechávají vtahovat do osidel majetku a vlastnických práv tak, aby kvůli nim ztráceli ze zřetele pravý důvod svého poslání být v tomto světě křesťanem. Nechci zde po tisíciprvé omílat filipiku proti majetku, ale ani vysvětlovat, že majetek sám o sobě nemusí být onou osudovou překážkou mezi člověkem a Bohem. Sám na sobě pozoruji, jak často právě v oblasti vlastnické se chovám bezradně. Nedostatek prostředků může být stejně svazujícím, jako jejich přebytek: když člověk nemá, tak chce mít, a když má, tak chce mít ještě víc anebo paradoxně touží i nemít. Majetek a jeho vlastnění či naopak nevlastnění je jenom jednou z mnoha životních konstant, které člověka během jeho bytí doprovázejí, zásadně se podílejí na formování našich postojů i charakterů, ale věci s tím spojené jsou přes veškerou důležitost, nevyhnutelnost a nenahraditelnost až řádu druhotného. Velký starozákonní skeptik, autor knihy Kazatel, hebrejsky Kohelet má pro to přiléhavé označení „marnost“, kterou moderní překladatelé vyložili jako „pomíjivost.“ Aby Kohelet zdůraznil skutečně velikou hloubku marnosti, umocnil ji jejím převedením do plurálu: chavel – chavelím, tj. marnost marností, či jak překládají kraličtí marnost nad marnost. Pomíjivost a samá pomíjivost, všechno pomíjí. Opakuji si ta slova jako mantru v nákupních centrech při pohledu na tuny majetku, který čeká na své vlastníky. Kdo spotřebuje takový nadbytek, kdo a kam uloží všechny ty věci, které my lidé v obrovské nadprodukci vytváříme? Kdo je stráví a v procesu látkové výměny v co přemění? Někdy, když v rámci rodinných povinností projíždím nákupním centrem, straším sám sebe pekelnou představou, ve které bych měl všechno to množství jídla kolem sebe sám zkonzumovat v rámci jednoho jediného života. Mezi regály se stovkami druhů sýrů, jogurtů a paštik vzpomínám na pohledy do očí dětí z brazilských ulic, jejichž domovem byla prázdná krabice od banánů: třeba právě od těch, po kterých se vrhám ve slevě v Tescu, kde je právě teď mají v akci. Svět, který jsme obepnuli vlastnickými právy jsme přitom špatně nastavili. A nebyli to jenom marxisté, či jiní jim podobní sociální inženýři, kteří halasně volali po změně, která bude založena na rovnosti a spravedlivém přerozdělení. Toho jsme však jako lidé prozatím pramálo schopni. Navíc problematika je dnes mnohem složitější, nežli jak ji nazírá černobílá optika: když nebude dostatečná produkce, ztratí práci lidé zpravidla v chudých částech světa, kteří jsou na ní existenčně závislí. Budeme-li pro klid své duše konzumovat výhradně biopotraviny vypěstované na místních farmách, přijdou o práci lidé, kteří na druhé straně světa jsou živi z pěstování produktů, na jejichž dovozu na druhou stranu planety jsou další tisíce podobně závislí. I k těmto myšlenkám mě dovedlo Ježíšovo podobenství o boháči a stodolách. Možná jsme ho už mnohokrát slyšeli s pocitem, že se přeci týká těch bohatců, na které si můžeme ukázat prstem. Co může říct do mé situace, který mám na bankovním účtu pár stovek kontokorentu, žádné výnosy, žádné stodoly? Ne, ne! Bůh mi říká blázne, to podobenství je o tobě! Ty jsi ten boháč, tobě patří všechny ty stodoly, které stojí na okraji měst, kde žiješ, chodíš do nich co chvíli, abys přemýšlel, jestli koupíš ředkvičky za tři padesát nebo za korunu. Ty i celá tvoje společnost jste se uzavřeli do majetku, který vás vláčí, staví před vás bezvýchodná morální dilemata, kdy jen čas od času, jsi-li náhodou vržen do latinskoamerických chudinských čtvrtí nebo indických slumů, stydíš se za své zaoblené a nasycené tělo, jehož měsíční spotřeba se rovná mnohaleté spotřebě chudáka, který neměl to štěstí jako ty, aby se narodil mezi deseti procenty nejbohatších lidí na této zemi. Když to domýšlím do důsledku, cítím se až trapně, měl-li bych kázat o majetku, o tom, že není zlý ani dobrý, že je to všechno v nás lidech a našem postoji k němu. Zase jsi mě, Pane Ježíši, přistihnul, našel a usvědčil: zase jsem byl od tebe nalezen v dalším z tvých podobenstvích: tentokrát pro změnu „o boháči a stodolách.“ Říkáš: blázne, ještě této noci si vyžádají tvoji duši a čí bude to, co jsi nashromáždil? Najednou vidím spolu s Koheletem všechnu tu marnost marností, pomíjivost a závan větru, kterým se dnes a denně necháváme vláčet. Je vůbec nějaká naděje z marného lopocení, které bude vzápětí odvanuto aby přišli další pachtýři, kterým dnešní doba vymyslela název konzumenti? Kristus, jedině on mohl unést tíhu nemocného světa, jedině on prožil veškerou bolest nemocného člověka. Pokud v něho věříme, spolu s ním jsme zemřeli, aby náš život byl v něm skryt v Bohu. Až se Kristus ukáže, i my s ním se ukážeme ve slávě. Mít podíl na Kristu, znamená mít podíl na největší naději, která kdy byla člověka zvěstována. Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, a na tvoji pomoc očekávám.

Amen.

Kázání o XI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 12.8.2007