I. adventní

Jb 22, 21-23
2K 4, 16-18
ev. Lk 3, 1-6

B+S,
nový církevní rok, na rozdíl od svého mladšího sourozence – roku občanského, vstupuje do života nenápadně, tiše, takřka nepozorován. Žádné bouřlivé oslavy, televizní estrády, půlnoční ohňostroje ho nedoprovázejí. Většina lidí ani přesně neví, jaké je časové vymezení adventu a že právě s jeho začátkem čtyři neděle před Hodem Božím vánočním se otevírá nový církevní rok. My, kteří to víme máme o důvod víc k přemýšlení, k poděkování i prosebné modlitbě. Něco starého je za námi, klíčí a otvírá se před námi nová naděje. Probudili jsme se do dnešního rána, svět byl stejný, církev byla stejná a přece se něco podstatného změnilo: dožili jsme se nového roku církve. A to je pádný důvod k radosti i díkůvzdání – za to sluší poděkovat. Nejenom my, jeden každý sám za sebe – ale i jako společenství Kristova lidu ve zdejším sboru, nového roku se dožila i naše Církev československá husitská. Opět stojíme na prahu tajemných událostí, které Bůh mezi lidmi nepozorovaně činí. Je příznačné, že občanský rok je vítán halasným veselím, příchod nového roku církevního je doprovázen tichou radostí a vnitřním rozjímáním. Jakoby tím bylo naznačeno, kdo je tím hlavním příchozím do dalšího roku života křesťanů – Bůh se svým hlasem tichým a jemným. Nepotřebuje být oslavován petardami na náměstích, přípitky podroušených oslavenců. Byl tady od věků a bude na věky, narodí se jako obyčejné dítě, obyčejným rodičům, aby prožil neobyčejný život, které má své věčné pokračování ve víře miliónů těch, kteří v něho uvěří. My máme výsadu mezi ně patřit. Řadíme se spolu se svou církví do zástupu čekajících na jeho příchod. Co změníš, Pane, letos v mém životě? Snad už i to, co se vloni nepodařilo? A co změníš v mé církvi, Bože? Co máme se začátkem adventu pro sebe očekávat v církevním společenství? Je toho jistě hodně, co má člověk na srdci v čase, kdy staré odchází a nové je na obzoru. Při pohledu zpátky se nelze ubránit dojmu, že těch zmarněných šancí bylo mnohem víc, nežli příležitostí, které jsme správně využili. Prošli jsme si jako církev i jednotliví lidé v ní mnohým, zápasili jsme s lecčíms i s leckým, nejvíce pak sami se sebou. Bůh nám však dopřál milost, ve které nás opět staví na počátek nového roku s ním v této časnosti, ve společenství církve, ve které si nás Bůh osvojil za své. Co nám do tohoto času radí? Slyšeli jsme to z biblického textu, který najdeme v 22. kapitole knihy starozákonního trpitele Joba: „Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek.“ Předpokladem důvěrného vztahu je láska. Důvěrně se nechováme ke každému – většinou, a je to tak správně, si zachováváme zdravý odstup. Máme své bezpečnostní a zdvořilostní zóny, za které neradi pouštíme druhé, s výjimkou těch, které známe důvěrně a cítíme k nim lásku ještě v jiné poloze, nežli v té, ve které je nám Božím slovem přikázáno milovat své bližní. Velmi důvěrný může být vztah mezi mužem a ženou, rodičem a dítětem, ale také mezi člověkem a Bohem. Tento vztah navíc od všech předchozích může být vztahem nejdůvěrnějším. To je razeno Jobovi jako odpověď na otázku po východisku z jeho bolestí: „Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek.“ Kolikrát jsme i v tom uplynulém roce s Kristem v církvi postrádali důvěrné vztahy? Mezi sebou navzájem, kolikrát byl malou důvěrou prostoupen i náš vztah s Bohem? „Měj se k Bohu důvěrněji…“ může být heslem i předsevzetím, o které stojí za to usilovat ve dnech příštích. Znovu vpustit Boha do svých bezpečnostních a důvěrných zón – otevřít se jeho působení, jeho východiskům a řešením. Nespoléhat jenom sami na sebe, ale přijímat z Božích úst naučení, vkládat si do srdce jeho slova. V návratu k Všemocnému je znovuvybudování člověka. Říkáme o adventu, že je časem příchodu, je však především časem návratu, znovupřiblížením se k tomu, který je naším důvěrným přítelem, pomocníkem i průvodcem – k Ježíši Kristu. To vše je možné, jak uslyšel Job od svých přátel: „vzdálíš-li od svého stanu podlost.“ Tedy nejenom svaté řeči, svaté pocity a slova o duchovním vytržení. Ale také praktické skutky, ve kterých se člověk snaží vytěsňovat to, co není správné v Božích očích – to, co je podlé. To všechno patří k adventu, ve kterém se znovu navracíme k tomu, který přichází pro naši záchranu. Podobně se to má i se znovuvybudováním církve jako Kristova těla. I to je odvislé od míry důvěry, kterou si uchovává vůči Bohu. I to jde ruku v ruce s jasným vymezením se vůči konkrétním skutkům podlosti: sami se jich nedopouštět a zároveň se bránit tam, kde na podlost narážíme. Kolikrát propadáme malomyslnosti, klesáme na mysli s pocity, že když ne všechno, tak přinejmenším mnohé je ztraceno? Podobnými pocity procházeli křesťané už před dávnými staletími. Snad je to průvodní znak života s vírou v Boha. Jedině on je garantem toho nejlepšího řešení a dokud se nedostaví, máme jako lidé tendenci upadat do beznadějí. Nic nového pod Sluncem, řečeno jazykem bible a spolu s ním i řečeno apoštolem Pavlem: „navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. To krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému.“ Kdyby se tak podařilo alespoň náznakem zahlédnout v letošním adventu, anebo v celém novém roce církve, záblesk neviditelného, které se stává tou nejskutečnější skutečností. Přál bych to sám sobě, vám i celé své církvi.

Amen.

Kázání o I. neděli adventní 2. prosince 2007 v Husově sboru ve Vršovicích