III. adventní

Iz 55, 1-3
Jk 4, 7-10
ev. J 7, 37-44

B+S,
adventu je vlastní prorocká naléhavost. Ale jak se nás dotýká? Jsme opravdu schopni zastavit se v běhu svého času a naslouchat výzvám, které nejsou jenom laskavým ujišťováním o Boží milosti, ale mnohem blíže mají ke kritice našeho všelijak porušeného lidství? Hovořili jsme včera s manželkou o povaze Božího soudu. Takto řečeno to může budit dojem, že společný čas ponejvíce trávíme v teologických rozhovorech, skutečnost je však naprosto jiná. Dostát všem rodinným povinnostem je někdy natolik vyčerpávající, že příležitost k otevření duchovních témat zůstává, žel Bohu, až na posledním místě. A tak i zmíněný rozhovor byl spíš jenom střípkem v chvatu dne, žádnou disputací, modlitebním ani meditativním ponořením se k jádru problému. Ostatně co říci o povaze Božího soudu, jestliže veškeré naše poznání o něm je jen částečné? I veliké biblické postavy hovoří povětšinou v obrazech, symbolech a náznacích. Ale možná právě advent je tou příležitostí přemýšlet o soudu, který je sám o sobě právě tím ústředním tématem, které mají proroci na mysli. A k čemu jsme se ženou došli? Shodli jsme se na tom, že soud, přestože se o něm hovoří v rovině budoucností: jednou přijde, je to skutečnost z konce věků, člověk umře a potom ho čeká soud, slovy Apoštolského vyznání víry je o Kristu řečeno, že vystoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé, je to tedy sice veličina z budoucnosti, přesto je realitou přítomnostní. O soudu nemá cenu uvažovat, že do něho jednou budeme zapojeni, jemu vystaveni, na nás se odehraje. Naléhavost adventu totiž spočívá právě v uvědomění si, že tento budoucí soud je už tady. Že se nade mnou odehrává tady a teď, že se děje v našem aktuálním žití, s námi se odehrává ve věcech, událosecht, ve slovech i myšlenkách, které nyní prožíváme. Další z postřehů našeho kratičkého rozhovoru byla také myšlenka, že tento soud nebude spočívat v čistém poměřování, co v našem životě bylo dobré a špatné ve smyslu kupeckého zvažování, co převládalo. Takto pojatý soud by totiž s největší pravděpodobností musel pro nás dopadnout špatně a Bůh vůbec není kupcem či drogistou, který by po špetkách na miskách vah odměřoval, čeho je víc. Spíš je nám blízká představa, že při jakési závěrečné životní rekapitulaci, kterou samozřejmě jako křesťané očekáváme v čase zastavení našeho pozemského času, budeme spolu s Bohem znovu procházet všemi událostmi svého života, tentokrát však už s Kristem po boku s jasným – Božím vědomím, co v našem životě bylo správné a co ne, kde jsme se míjeli s Božími cestami, a kdy jsme je naopak nalézali. V tuto chvíli máme jenom vzdálené pomyšlení o tom, co je v našich životech správné a co ne, známe jenom malý výsek toho, co si pamatuje, co nějak hodnotíme coby osoby „zainteresované“. Božímu soudu je však vlastní Boží jasnozřivost: zřít věci v jasu, ve světle. Boží soud to je Boží vysvětlení našeho života, jehož převážnou část žijeme ve tmě nejrůznějších nevědomostí, vlastních mystifikací a falešných ujištění. Boží soud tedy není jenom vědění o tom, co bylo správné, ale i co víc mohlo být správné a naším minutím se cíle – hříchem a scestím na Božích cestách, správné nebylo. Nejen, co člověk vykonal se bude počítat a poměřovat, ale i to, co vykonat opomenul nebo se tomu zcela záměrně vyhnul. Slyšel jsem nedávno v souvislosti s nějakým církevním sejitím, že bylo kvůli jistému problému rychle ukončeno, aby se zúčastnění mohli rozejít s vědomím, že se nedopustili v případném rozhodnutí hříchu. Možná ale právě takové ukončení hřích pramenící z nečinnosti teprve nastartovalo. Tak mám za to, že na Božím soudu se počítá obojí: vykonané i nevykonané, naplněné i nenaplněné. V tom je jeho komplexnost. Zasahuje a prostupuje naším životem jako celkem. Podobné vědomí o soudu můžeme vztáhnout nejen na vlastní život, ale i na život celého církevního společenství. Často se v něm ptáme, proč se určité věci dějí a jak je možné, že se odehrávají právě na církevní půdě. Podobné otázky si však kladl už starozákonní lid v situacích mnohem kritičtějších, nežli jakými jsou některá současná selhání církevních činovníků. I podobně vypjaté momenty můžeme vnímat jako události, skrze které se odehrává soud nad námi i nad celou církví. Na Božím soudu nelze být přihlížejícím, do něho je člověk zapojen celou vahou své osobnosti. Je to soud, který se odehrává nad ním, je to prosté Boží sdělení o tom, jaký je ve skutečnosti jeho život. Apokalyptické obrazy, ale i nejrůznější aktuální životní presy mohou v člověku vyvolat dojem, že soud se nutně musí pojit s destrukcí, s totálním popřením a zastavením všeho, o čem jsme byli v životě nebo v církvi přesvědčeni, že bylo správné. Přes veškerou kritičnost a naléhavost biblických slov o povaze soudu, však většina z nich vyznívá v závěru či již v samotném průběhu nadějně. Ježíš hovoří o žíznících, kteří přijdou k němu a budou pít. Skrze víru v něho poplynou proudy živé vody z jejich nitra. Držet se v Božím stínu znamená být napojen na zdroj vláhy, která je bez konce. Podobně Izajáš vybízí všechny žíznivé, aby přišli k vodám a zadarmo nabrali. Za těmi žíznivými je dobré vidět sebe sami, svou církev, svůj sbor. Nemyslet si o sobě, že jsme nějakou extra úrodnou a zavlaženou zemí, ze které raší jenom samé dobré věci: spíš je to koukol a špína, co produkujeme. Takže žíznivými jsme my jako málo napravení hříšníci. Přesto nám Bůh dává novou šanci, zve nás: přibližte se ke mně a já se přiblížím k vám, poslechněte a jezte co je dobré, nakloňte ucho a pojďte ke mně. Jestliže toho budeme schopni, potom stále platí, že Bůh uzavře smlouvu věčnou a obnoví milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.

Amen.

Kázání o III. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích 16. prosince 2007